ČernáHora.me

Hledám spolupracovníky pro tvorbu projektu na adrese ČernáHora.me - pište na e-mail nebo zanechte vzkaz v diskuzi.

www.oRU.cz: virtuální srbská (černohorská) klávesnice umožňující psát znaky cyrilice bez speciálního HW zařízení

Černá Hora (srbsky: Црна Гора, Crna Gora, anglicky: Montenegro) je republika v jihovýchodní Evropě při pobřeží Jaderského moře sousedící s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Albánii a Kosovem. Má rozlohu 13 812 km² a čítá 616 000 obyvatel. Metropolí Černé Hory je Podgorica (139 000 obyvatel).

Geografie Černé Hory

Černá Hora je velmi hornatý stát, celé území náleží k Dinárským horám. Nejvyšší vrcholky přesahují nadmořskou výšku 2500 m - Zla Kolata (2534 m), Dobra Kolata (2528 m), Rosni vrh (2524 m), Bobotov kuk (2523 m). Nejhornatější je sever a západ státu spolu s pruhem kolem pobřeží. Nížiny se vyskytují pouze v okolí Skadarského jezera.

Černá Hora leží v subtropickém podnebném pásu středomořského typu. Neteče zde žádná velká řeka, mezi významné se ale řadí: Zeta, Morača, Komarnica (Piva), Lim, Tara, Cetina, dominantní postavení mezi jezery má Skadarské jezero.

Černá Hora byla prohlášena „ekologickým státem“. Zřízeny zde byly čtyři národní parky: Lovćen (považovaný za prapůvodní Černou Horu), Biogradska Gora, Skadarské jezero a Durmitor.

Černá Hora dějiny

Středověk

Území Černé Hory bylo osídleno v raných dobách po přelomu letopočtu Ilyry, kteří však byli po stěhování národů vytlačeni Slovany na jih do dnešní Albánie. Od 10. století tu existovalo po několik dalších století knížectví Zeta, než je v 15. století dobyli Turci. Část obyvatel Zety se s tím nesmířila a uprchla do nepřístupných horských oblastí, kde založila samotný stát Černá Hora, nezávislý na Osmanské říši. Izolace od okolního světa tak státeček sice ochránila, na druhou stranu však brzdila jakýkoliv společenský a technický pokrok.

Moderní dějiny

V roce 1516 světský kníže Durad V. Crnojević odstoupil ve prospěch arcibiskupa Vavila, který přeorganizoval Černou Horu v teokratický stát pod nadvládou knížete-biskupa (vladyky) z Celinje, což byla pozice předána roku 1697 Petrović-Njegošovou rodinou z rodu Ridani ze strýce na synovce, jelikož biskupům nebylo dovoleno se ženit. Petar Petrović Njegoš, snad nevlivnější vladika Černé Hory, vládl v první polovině 19. století. Je zajímavé poznamenat, že podle osmanského kronikáře Evliji Celebiji jsou ortodoxní Černohorci „čistí původní Chorvaté“, což pronesl, když navštívil oblast Piva v roce 1664. Roku 1851 Danilo Petrović se stal vladykou, ale roku 1852 se oženil, odhodil svůj eklektický původ, přijal titul knjaze (knížete) Danila I. A přeorganizoval svou zem na světský principát.

Až do roku 1852 tu vládli pravoslavní metropolité se sídlem v Cetinji. V tomto roce se země stala světským knížectvím pod vládou dynastie Petrovićů, které bylo pak roku 1910 povýšeno na království. Na rozdíl od ostatních balkánských zemí, které podlehly islamizaci, Černá Hora žádnými většími změnami v náboženském složení neprošla. Účastnila se rovněž i první světové války spolu se Srbskem na straně Dohody, kdy však byla v lednu 1916 obsazena rakousko-uherskou armádou. Poté byla Černá Hora roku 1918 obsazena Srbskem.

Srbskem ustavená Podgorická skupština 26. listopadu 1918 vydala usnesení jímž vyhlásila připojení Černé Hory k Srbsku, s nímž se poté stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců; při administrativní reformě Jugoslávie roku 1929 byla pak Černá Hora zcela zrušena, když byla spojena s Hercegovinou a Kosovem v Zetskou bánovinu. Tento stav vydržel až do druhé světové války.

Černá Hora byla po válce obnovena jako součást socialistické federace roku 1945. Hlavní město se však přesunulo z dvacetitisícové Cetinje do Podgorice, která byla na počest vůdce země a partyzánského bojovníka Tita přejmenováno na Titograd (toto jméno metropoli vydrželo až do roku 1992). Zároveň došlo k velkolepé přestavbě města v duchu socialismu.

Jako chudší ze zemí jugoslávské federace dostávala Černá Hora mnoho investičních prostředků od bohatších členů; to však skončilo s koncem 80. let a rozpadem SFRJ. Černá Hora se však od Jugoslávie na rozdíl od ostatních neodtrhla a zůstala jí věrná, nezapletla se přitom ve větší míře do války. Díky spojenectvím s Miloševićovým Srbskem ale musela nést jeho břemena, jako například embargo či ekonomickou krizi, což ještě více snížilo již tak nízkou životní úroveň.

Během celých 90. let tak začala postupně vzrůstat nespokojenost se severním sousedem; roku 2003 získala Černá Hora ještě vyšší autonomii vytvořením státního společenství Srbsko a Černá Hora, o další tři roky později již plnou nezávislost.

Dne 21. května 2006 v zemi proběhlo referendum o dalším setrvání v unii se Srbskem, ve kterém se 55,4% voličů vyslovilo pro samostatnost země.

Dne 3. června 2006 ve 20.34 hod. parlament Černé Hory na svém mimořádném zasedání ratifikoval výsledky referenda a přijal Usnesení o vyhlášení nezávislosti Republiky Černá Hora a Deklaraci nezávislé Republiky Černá Hora. Jednalo se tak o formální vyhlášení nezávislosti podle mezinárodního práva. Dne 28. června 2006 se Černá Hora stala 192. členem Organizace spojených národů.

Premiér Milo Djukanović 15. prosince 2008 během návštěvy Paříže oznámil, že země formálně požádala o přijetí do Evropské unie.

Historie vybraných míst Černé Hory

Budva

Je mnoho archeologických důkazů, že Budva patří k nejstarším osídleným územím na pobřeží Jaderského moře vůbec. Mnoho písemných pramenů dokazuje, že tato oblast byla obydlená již od 5. století př. n. l. Podle legendy byla Budva založena Cadmem z Fénicie, hrdinou, vyhnaným z Théb v Řecku. Zde prý nalezl přístřeší pro sebe a jeho ženu Harmonii.

Dvě další civilizace zde také nechali nesmazatelné stopy: Řekové a Římané. Na sklonku pádu říše římské a jejím rozdělení na východní a západní celky se obraná linie, dělící tyto dvě oblasti, probíhala právě skrze toto území. Tím následně udělalo obrovský dopad na historii a kulturu tohoto města. Ve středověku byla Budva pod nadvládou následovníků duklijských králů, srbských a zetanských aristokratů. Benátčané vládli tomuto městu téměř 400 let, od roku 1420 do roku 1797. Budva se jmenovala Budua a byla součástí Benátské Albánie-Černé Hory a byla opevněna silnými benátskými zdmi proti osmanskému postupu. Většina populace hovořila benátským jazykem až do začátku 19. století (alespoň podle historika Luigi Paulucciho v jeho knize "Le Bocche di Cattaro nel 1810" (The Bay of Kotor in 1810). Nastala velice neklidná léta pro Budvu, ta totiž zažila změnu vlády několika mocností. Rakouska, Francie a Ruska. Svaz Boky Kotorské (a Budvy) s Černou Horou měl platnost pouze pro krátké období (1813 - 1814), až od roku 1817 do roku 1918 Budva zůstala pod Rakouskou říší. Po první světové válce roku 1918 padla Budva pod vládu Jugoslávského království a byla později připojena ke království Italskému v roce 1941.

Druhá světová válka si vzala mnoho životů z této oblasti při boji proti fašistickým dobyvatelům. Budva byla nakonec osvobozena od nacistické vlády 22. listopadu 1944 a poté patřila k Jugoslávii. Nyní je součástí nově samostatné Černé Hory. Katastrofální zemětřesení zasáhlo Budvu 15. dubna 1979. Mnoho ze starého města bylo poničeno nebo úplně zničeno. Dnes je zde ale pouze málo důkazů o této katastrofě – téměř většina budov byla opět zrekonstruována do své původní podoby.

Sveti Stefan

Zdejší vesnici založili v 15. stol. příslušníci 12 rodin rodu Paštrovićů, kteří se do ní uchylovali v případě nebezpečí. Každé rodině patřil jeden se zdejších domků, v němž měla uskladněny mj. zásoby potravin. V průběhu doby tu vzniklo administrativní centrum samostatné komuny Paštrovićů. Od konce 16. stol. bylo obehnáno hradbami a vyrostly tu i další domky.

V posledních 200 letech se začala osada vylidňovat. Její záchranu znamenal projekt realizovaný v 50. letech minulého století: přebudoval rybářskou vesnici v luxusní hotelové zařízení při zachování původního vnějšího vzhledu. A tak bylo začátkem 60. let 20. stol. otevřeno jedinečné hotelové zařízení, kde domky většinou tvoří samostatný apartmán s vlastní zahrádkou nebo terasou, dokonce i u několika domků s vlastním bazénem, příp. i s vlastním přístupem k moři a malou plošinkou ke koupání a slunění. Domky jsou propojeny uličkami s malými luxusními obchůdky, průchody, schodišti, bohatá vegetace jim vtiskla specifický středomořský ráz. Centrální gastronomická část je na vysoké úrovni. Komplex je určen pro prominentní klientelu a je navštěvován společenskou, politickou a uměleckou smetánkou.

Bar

Archeologické vykopávky ze staršího neolitu potvrzují, že v Baru žili lidé i v prehistorickém období. Materiál používaný za Ilyrských dob lze vidět všude v Barské zástavě. Obecně se věří, že Bar byl zmíněný jako zrekonstruovaný Římský hrad Antipargal v 6. století a jméno Antibarum bylo prvně zmíněno v 10. století.

Přestože se přesně neví, kdy přesně město padlo do rukou Dukljských vládců poprvé, díky vlivu Slovanů, který dominoval po dlouhou dobu před touto událostí. To se stalo pravděpodobně už v 9. století. Mnoho Dukljských vládců zde v Baru zůstávalo – kupříkladu Mihalo, první Dukljský král, jehož královský titul byl potvrzen právě v Baru, stejně tak Bodin, který získal v Baru trůn arcidiecéze. Po pádu Duklji křeslo arcidiecéze bylo přesunuto do Baru. V tomto období Duklja vedla úporné boje proti svým sousedům – Byzantské říši a Samuilově „západnímu bulharskému státu“ – a nejslavnější vládce Duklji kníže Vladimir měl svě sídlo v Krajině poblíž Baru. Aby byla Duklja osvobozena od Byzantského tlaku, syn Vojislava kníže Mihailo požádal a dostal korunu od Říma roku 1077 a toto datum znamená oficiální počátek separace Duklji od byzantské moci. Později dosadil roku 1089 papež Mihailova syna Bodina do barské arcidiecéze.

Byzantská říše vládla znovu v Baru od roku 1166 do roku 1183, kdy Stafan Nemanja udělal výpad, který zdemoloval města na Jaderském pobřeží včetně „slavného města Baru“ a připojil Zetu k jeho státu Rašce. Od roku 1443 do 1571 byla tato oblast pod nadvládou Benátek. Ve středověku byl Bar centrem jižního Jaderského pobřeží, městský stát který měl vlastní vojsko, vlajku, sochu a razil vlastníí mince. Osmané dobyli Bar roku 1571 a ten zůstal v jejich rukách do roku 1878.

Kotor

Nejstarší zprávy uvádějí jako zakladatele zdejší osady Akurion řecké přistěhovalce. Řeky pak vystřídali Římané, za nichž se město nazývalo Acruvium, po nich následovali Byzantinci a Slované. O tuto velmi dobře spravovanou autonomní obec usilovali různí vládci, včetně uherských králů, ale až Benátčané se města zmocnili na více než 300 let a podrobili je svým zájmům (mezi léty 1420 až 1777). Pak se tu v pohnutých dobách napoleonských válek střídali vládci, usilující o hegemonii v této části Evropy. Po Napoleonovi se tu stali pány Rakušané, a to až do roku 1918, kdy se Černá Hora stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Království Jugoslávie. Pak měl Kotor stejný osud jako celá Černá Hora.

Kotor byl od 15. stol. nejen bohatým městem mořeplavby a obchodu, ale i umění a řemesel. Byla tu proslulá malířská škola, vzdělávali se tu významní stavitelé působící i v sousedních zemích. Velkého mistrovství dosáhli také kotorští zlatníci. Kotor býval podobně jako chorvatský Dubrovník velmi pokrokovým městem v oblasti zdravotní a sociální péče o své občany: měl lazaret, záchytnou hygienickou stanici, lékárnu, nalezinec, sirotčinec, bylo postaráno i o staré a invalidní občany. Na předměstí Kotoru, ve Škaljaru, jsou na místním hřbitově pohřbeni hlavní vůdcové vzpoury námořníků proti velení rakousko-uherských lodí zakotvených v Boce kotorské. Došlo k ní v únoru 1918 na křižníku Sankt George v Kumborské úžině a přidaly se k ní posádky 40 dalších rakousko-uherských lodí kotvících v Boce, tj. na 6000 námořníků. Vzpoura však byla potlačena a její vůdcové, k nimž patřil i Čech František Raš, byli popraveni.

Černá Hora obyvatelstvo

Černou Horu lze označit za stát relativně multikulturní. Černohorci tvoří pouze 43 % obyvatel země. Zbytek Srbové (32 %), Albánci (5 %), zbylých 20 % jsou jiné národnosti. Odhaduje se, že každý druhý Černohorec žije mimo Černou Horu. 58 % obyvatel země jsou pravoslavného vyznání, římských katolíků je v zemi 18 %. 16 % jsou muslimové. V zemi je velmi malý počet ateistů, dohromady s lidmi jiného než výše řečených vyznání tvoří 8 % obyvatelstva.

Černohorština

Jako úřední jazyk slouží srbochorvatština, zde tradičně označovaná za srbštinu, a to její ijekavská varianta (užívaná ještě také v Bosně a Hercegovině), psaná rovnocenně latinkou i cyrilicí. Od osamostatnění Černé Hory od Srbska se postupně ustavuje jako černohorština.

Ekonomika Černé Hory

Ekonomika Černé Hory patří k pěti nejslabším evropským ekonomikám. Světová banka ji řadí do skupiny Lower-middle-income economies (podprůměrně příjmové ekonomiky).

Ekonomický vývoj

Mezi první světovou a druhou světovou válkou patřila Černá Hora společně s Makedonií, jižním Srbskem, Bosnou a Hercegovinou a Kosovem k nejzaostalejším regionům v Evropě. V éře socialistické Jugoslávie zaznamenala výrazný hospodářský i kulturní vzestup, ke kterému od poloviny 50. let 20. století přispěl rychlý rozvoj turistického ruchu na jadranském pobřeží. O tento významný zdroj příjmů Černá Hora přišla v 90. letech v důsledku válek v sousedním Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, při nichž Rada bezpečnosti OSN vyhlásila proti Svazové republice Jugoslávie, jejíž byla Černá Hora součástí, přísné hospodářské sankce. Poté, co se Milo Djukanovič, zvolený v říjnu 1997 černohorským prezidentem, začal vymezovat proti Miloševičovu režimu, následovala ekonomická blokáda i ze strany Srbska. V této situaci se rozrostla stínová ekonomika založená především na pašování ruských cigaret do Itálie. Podle odhadů italských vyšetřovatelů vytvářely v té době až polovinu HDP Černé Hory dovozní přirážky, různé sponzorské dary a bezúročné půjčky od importérů.

Země svoji ekonomiku postupně osamostatňovala od srbské - byly zavedeny odlišné daně a cla, měnou se místo dináru stala v roce 2000 německá marka. Tento proces pokračoval v roce 2002, kdy byla podepsána smlouva o přeměně Svazové republiky Jugoslávie v konfederaci Srbsko a Černá Hora a v Černé Hoře bylo zavedeno euro, přestože země není členem Eurozóny ani Evropské unie. V roce 2006 se pak stát osamostatnil úplně, stále je však ekonomicky závislý na Srbsku, například v dodávkách elektrického proudu.

Současné hospodářské ukazatele

Černá Hora měla v roce 2005 HDP na obyvatele v PPP 3800 USD a byla tak druhou nejchudší zemí Evropy. Po získání nezávislosti však zaznamenává poměrně vysoký roční růst HDP (za rok 2007 6%), a tak by měla tuto svoji pozici v nejbližších letech vylepšit.

Průměrné platy se v roce 2002 pohybovaly mezi 200-250 euro. V zemi je vysoká nezaměstnanost, kterou se daří postupně snižovat: 22,9 % v roce 2003, 14,5% v roce 2007. Země by potřebovala zahraniční investice, například do obnovy turistických zařízení, ale pro investory je zatím méně zajímavá.

Struktura ekonomiky

Zemědělství a těžba surovin

Zemědělství zaměstnává jen 2 % ekonomicky aktivních a využívá 15 % plochy země (v údolích řek Zeta, Morača a v okolí Skadarského jezera). Hlavními zemědělskými produkty jsou obilí, tabák, brambory, citrusy, olivy, vinná réva. Z živočišné výroby je nejvýznamnější chov ovcí.

Oblasti těžby nerostných surovin se nacházejí v okolí měst Nikšić (bauxit - vlastníkem dolů je ruská firma EN PLUS), Plevlja (hnědé uhlí) a Berane (hnědé uhlí a lignit). Dále se těží rudy olova a zinku (Pljevlja a Mojkovac). V zemi se vyskytují rovněž stavební suroviny.

Průmysl

Industrializace během centrálně plánovaného hospodářství v období socialistické Jugoslávie se dodnes odráží ve vysoké zaměstnanosti v průmyslu - 30 % ekonomicky aktivních. Ve výrobě dominují ocelářství (železárny v Nikšići), výroba hliníku (KAP - Kombinátu hliníku v Podgorici patřící ruské firmě EN PLUS), strojírenství (podnik OBOD na výrobu chladírenských zařízení v Cetinje, IMAKO v Bijelo Polje), potravinářství (pivovar Trebjesa – Nikšičko pivo), dřevozpracující průmysl (v Pljevlji), spotřební zboží. Problémem je zastaralost elektrické sítě a nedostatečné energetické zdroje. Největším zdrojem je tepelná elektrárna Pljevlja (210 MW - uhlí) a vodní elektrárny Piva (342 MW) a Peručica na řece Zeta (245 MW). Norští investoři usilují o výstavbu vodních elektráren na řece Morača i na jiných tocích.

Cestovní ruch a doprava

Cestovní ruch vytváří 15 % HDP Černé Hory (pohostinství dalších 15 %)[4], ovšem ve srovnání s přelomem 80. a 90. let 20. století ubylo v zemi 100 000 pracovních příležitostí, vázaných právě na cestovní ruch. V příštích letech je očekáván další nárůst významu cestovního ruchu. Podmínkou však je zlepšení stavu infrastruktury, modernizace zastaralé pozemní i železniční dopravní sítě, zkvalitnění ubytovacích kapacit a jiných služeb. Oficiální statistické údaje o cestovním ruchu za rok 2005 uváděly přes 820 tisíc ubytovaných osob, z toho zahraniční hosté tvořili jednu třetinu (čeští turisté oficiálně 23,5 tisíce, což činí 13 % z celkově realizovaného zahraničního cestovního ruchu Černé Hory). Hlavní turistická letoviska se nacházejí u Jaderského moře, jedná se o města Budva, Kotor, Ulcinj, Sveti Stefan, Sutomore, Bečići aj. Z horských oblastí je nejvyhledávanější Národní park Durmitor. Rozvoj turistického ruchu mělo podpořit vyhlášení Černé Hory ekologickým státem, ke kterému došlo v roce 1991 a které mělo vést k důraznější ochraně přírody.

V Černé Hoře je 250 km železnic. Hlavní tratí je železnice Bar - Podgorica – Nikšić. Byla zahájena rekonstrukce úseku Podgorica – Nikšić s možností prodloužení železniční trati až k bosenské hranici (a dále směr Sarajevo). V roce 2006 byl pro osobní mezinárodní přepravu znovuzprovozněn úsek železniční trati směřující do Albánie: Podgorica - Skadar - Tirana. V zemi není ani 1 km dálnic. Nový silniční tunel Sozina o délce 4,2 km zkrátil spojení z hlavního města Podgorica na pobřeží na 30–45 minut. Páteř pozemní silniční sítě představuje tzv. Jadranská magistrála, dokončená v v 70. letech 20. století. Trasa spojuje chorvatskou hranici (Debeli Brijeg) přes Boku Kotorskou, Budvu, Petrovac a dále vnitrozemí Podgorica - Kolašin - Mojkovac - Berane - Rožaje (srbská hranice). Zvažuje se projekt jadransko-jónské dálnice ve směru od chorvatského Dubrovníku k albánskému Skadaru (Škodra). Přípravné práce na vysokorychlostní silnici byly zahájeny mezi Kolašinem a Podgoricí (dále směr Bělehrad).

Politika

Vláda

Současným premiérem Republiky Černá Hora a předsedou vlády je Željko Šturanović. Vládní stranou je středolevá Demokratická socialistická strana (DPS, Demokratska Partija Socijalista Crna Gore) v koalici s Sociálně demokratickou stranou Černé Hory (SDP, Socijaldemokratska Partija Crne Gore).

Prezident

Prezident Republiky Černá Hora je volen na pětileté funkční období v přímých volbách. Úkoly prezidenta jsou:

• reprezentovat Černou Horu doma a v zahraničí,
• schvalovat zákony,
• vyhlašovat volby do Skupštiny,
• jmenovat na návrh parlamentu předsedu vlády a předsedu a soudce Ústavního soudu,
• vyhlašovat na návrh parlamentu referendum,
• udělovat milosti osobám čelícím trestnímu stíhání,
• udělovat státní vyznamenání,
• vykonávat povinnosti uložené ústavou.

Prezident je členem Nejvyšší obranné rady.

Parlament

Parlament Republiky Černá Hora (Skupština Republike Crne Gore) vytváří zákony Černé Hory, ratifikuje mezinárodní smlouvy, navrhuje předsedu vlády, ministry a soudce; schvaluje státní rozpočet a vykonává další povinnosti uložené ústavou. Parlament může vyjádřit nedůvěru vládě většinou členů. Každý ze 74 poslanců reprezentuje 6000 voličů. Současným předsedou Skupštiny je Ranko Krivokapić.

Diskuze o Černé Hoře na webu CernaHora.me